KOMENTÁŘ: Ochrání regulační tsunami spotřebitele, nebo zničí EU?

Další a další předpisy, zákony a nařízení. Často jsou přijímány pod heslem ochrany spotřebitelů. Ochrana slabší strany je i častým argumentem úřadů a soudů při řešení konkrétních situací na finančním trhu. Může se jednat o povinnost zkoumat potřeby klienta, který chce investovat, a umožnit mu koupit pouze vhodné (nebo „vhodné“?) investiční produkty. Jindy o povinnost komplexně ověřovat příjmy a výdaje zájemců o úvěr, nejlépe bez ohledu na historii obchodních vztahů stále znovu, anebo třeba plánovanou odpovědnost bank za platby, které podvedení či zmanipulovaní klienti sami pošlou někam pryč.

Jednotící linka je jasná: Finanční instituce jako profesionál musí jednat s maximální péčí a chránit slabší stranu, spotřebitele. Někdy i na úkor dostupnosti produktu či jednoduchosti jeho sjednání. Někdy i přes to, že to pro konkrétního klienta fakticky ani nemusí být ani výhodné.

Kde je hranice

Naproti tomu některé skutečně problematické produkty či postupy regulace řeší jen okrajově. Typickým příkladem jsou alternativní investiční fondy podle § 15 zákona o investičních společnostech a investičních fondech. Původním smyslem této výjimky bylo umožnit jednoduše investovat prostředky úzkých skupin osob (rodinám, spřízněným podnikům atd.). V praxi však docházelo k nabízení v zásadě klasických investičních produktů běžným spotřebitelům. Mimo regulaci, která klienta u klasických investičních fondů chrání. Od 1. července došlo k částečnému zpřísnění pravidel, která snad zneužití výjimky podle § 15 omezí. Ovšem miliardy ztracené v alternativních fondech už poškozeným klientům nikdo nevrátí.

Nepřekročili jsme už hranici, kdy stále komplexnější regulace spotřebitele nejen že nechrání, ale v důsledku mu vlastně škodí? Vede je totiž k tomu, že vlastně ani nemusejí moc přemýšlet, jak se svými financemi naloží. S kým a kolik budou investovat, od koho a za jakých podmínek si půjčí, kam pošlou svoje peníze. Protože i když se rozhodnou špatně, dost často za jejich chybu zaplatí někdo jiný. Obvykle ten plně regulovaný a obezřetný poskytovatel finančních produktů. A když spotřebitel naletí někomu méně obezřetnému, nebo vysloveně podvodníkovi, už mu není pomoci a o peníze přijde definitivně.

Reagovat na další a další právní požadavky je však náročné i pro finanční instituce. Nemalou část svých prostředků i personálních kapacit musejí věnovat na sledování nové legislativy a její implementaci do praxe. Zavádění nových procesů, technických opatření a dokumentace, které mají klienty ještě lépe ochránit před všemi možnými i nemožnými riziky. Tyto kapacity a prostředky pak často musí brát na úkor rozvoje nových produktů, inovace či posílení bezpečnosti tam, kde to považují za vhodné samy, na základě svojí praxe a svých zkušeností.

Někdo tyto nové požadavky zvládá lépe, protože si pomáhá moderními technologiemi a způsobem práce. Pro konzervativnější instituce s komplexním IT prostředím a rozsáhlou soustavou procesů a předpisů může být reakce na stále nové regulatorní požadavky o poznání náročnější. A dražší.

Je tento stav dlouhodobě udržitelný?

Regulatorní „bod zlomu“ nelze přesně vymezit. Podle řady signálů se k němu už blížíme. Výrazně se zvyšují náklady firem na zajištění souladu s regulací. Menší domácí hráči to někdy vzdávají a globální hráči už s Evropskou unií a její regulací často neztrácejí čas a svoje produkty u nás prostě nenabízejí.

Tento stav je dlouhodobě neudržitelný. Nejen z pohledu globální ekonomiky a konkurenceschopnosti, ale i ochrany obyvatel Evropské unie. Pokud totiž budou využívat online finančních služeb subjektů, které se evropské regulaci cíleně vyhýbají či ji ignorují, pak se dost často budou divit, že jim jejich ztráty, někdy způsobené vlastním neopatrným chování, nikdo kompenzovat nebude. I když už si na to díky naší regulaci zvykli.

Možná je čas zastavit se. Zastavit se, přestat chrlit další regulace a zamyslet se, co je doopravdy a objektivně nutné regulovat a jakým způsobem. Vycházet ze skutečnosti, z dat, z opravdových potřeb, ne jenom plnit teoretická zadání s pomocí právně formalistických cvičení. Realita je složitá, má mnoho vrstev a aspektů a její vyhodnocení není jednoduché. Tak si klidně vezměme na pomoc třeba tu umělou inteligenci. Dokud je v Evropské unii vůbec k dostání.

Zdroj: idnes.cz